Judul: Berbagi Info Seputar Jsem v nultém ročníku Full Update Terbaru
link: Jsem v nultém ročníku
Berbagi Jsem v nultém ročníku Terbaru dan Terlengkap 2017
Zdravím Vás,hodně dlouhou jsem tady nepřispěla žádným důležitým písmenkem, který by oznamoval nějaké důležité události z mého života (na internetu je jich ostatně jako smetí). Nicméně teď bych přeskočila nový život v Praze, a šla bych rovnou k tomu hlavnímu důvodu - studium.
V některých mých článcích jste mohli číst o zoufalství z mých neúspěšných přijímaček, resp. sebe povzbuzování, které se mi moc nepodařilo, já postupně házela flinty do žita jako kamení do vody (pomiňte fakt, že flintu nosí člověk jenom jednu), a až s obrovským úsilím mé mamky i taťky mi byl zaplacen nultý ročník a já našla opět chuť studovat.
Nemají to rodičové jednoduché, o to víc mě mrzí, že na to jejich potomci přicházejí až poté, co rodičům vysají poslední zbytek nervové tkáně z mozku. Tak snad to mohu odůvodnit větou "to je život", ale asi je to ode mě drzé nebo troufalé. Ostatně, až budu maminkou, přijdu na to i sama, takže nakonec na každého jednou dojde. jako vždy. Pokud toto čte nějaký rodič, dejte vědět, jaký na to máte názor.
Zpátky ke studiu. Momentálně dřu, abych to zvládla udělat tak, abych neztratila rok. Jak to ale v takovém nultém ročníku vypadá? Nyní se už budou na stránkách objevovat články častěji, ale kvůli tomu, že taky chodím do práce, jich nebude halda jako tomu bývalo. Navíc se do toho učím. Většina článků se však bude týkat fejetonů či příběhů ze života, ať už v pracovním, nebo vysokoškolském procesu. Proto bych dala začátek nové rubrice "Ze života v Praze".
A premiérovým článkem by byl první, a sice zápisový den na fakultě práv Univerzity Karlovy, do Kurzu Celoživotního Vzdělávání. Tedy, jako to vypadalo?
* * * * * * * *
Je 29. září 2014. Můj den. Den, ve kterém se zapíšu do historie už jen tím, že vkročím na akademickou půdu právnické fakulty Univerzity Karlovy. Připravuji se, musím udělat dobrý dojem. Přijíždím autobusovou linkou přímo před budovu právnické fakulty, před ní postávají velice intelektuálně naladění a sofistikovaní jedinci, vychutnávající si polední pauzu. Procházím kolem nich, otevírám dveře budovy, a do nosu mě praští pach těžkého studia, skript, dokumentů a zdí, které takřka vychovaly zdejší adepty pro advokátní kanceláře, nebo ještě lépe, pro Advokátní komoru. Je to tady. Budu studovat právo.
No, pravda je bolestivá. Teď to uvedu na pravou míru. Samozřejmě, že v odstavci popsaném výše je pár osamělých zrníček pravdy, nicméně já bych tu podobu viděla takto:
Je 29. září 2014. Těším se, až se seznámím s profesory, docenty, a mnoha dalšími, tituly obdarovanými lidmi z akademické půdy právnické fakulty, nicméně ještě nevím, co mě čeká. Zdaleka ne! (dobře, trošku to dramatizuju). Připravuji se, oblékám se do slušných kalhot a svetru jako každý jiný normální člověk (to, že studenti práv se za normální nepovažují, zjistím až později), a přijíždím autobusovou linkou přímo před budovu právnické fakulty. Před ní postávají sice intelektuálně naladění jedinci, ale buďto s "cigárem" v ruce, nebo ztěžka oddychující, protože mají za sebou určitě náročnou přednášku s nějakým členem katedry Právních dějin. Asi Římské právo?
Aspoň se mi potvrzuje, že studium práv není taková hračka, jak všichni říkají. Já byla přesvědčena o velmi vysoké míře náročnosti, někteří mí spolužáci jakožto političtí naladění jedinci, vidí studium práv jako "lehký nácvik na to, co přijde potom". Čímž myslí zasmrádlou kancelář nějakého chlápka v obleku, který je povrchní, egoistický, má v malíku všechny zákony, a v ideálním případě všechny zákony obchází bez trestu, protože znalost zákona jej omlouvá, a navíc umí obcházet zákony tak, že na něj prostě nikdo nemůže že jo, tedy jeho trestní činnost zůstane opominuta, ale daňoví poplatníci jsou stále okrádáni. (na téma daňových poplatníků se dále nevyjadřuji)
Inu, zpátky k 29. září 2014. Procházím kolem intelektuálně naladěných a akademicky unavených jedinců, a otevírám dveře budovy. "Sraz v 9:00 v budově právnické fakulty v kanceláři č.1", pozorně čtu onen řádek ohledně setkání. Takže elegantně vplouvám (vpadám s hysterickým odkašláváním, protože za minutu má začít ono setkání "nuláků") do tzv. "bazénku" (taková předvstupní hala do labyrintu kanceláří jednotlivých kateder, ústavů, poslucháren a dalších mučíren všeobecně známých, berte s nadsázkou, slyším to kolem sebe pořád a mně to nepřijde jako mučírny, ale jako místo odpočinku a načerpání energie, myslete si o mně co chcete). Zjišťuji, že kolem mě rozhodně žádná kancelář č. 1 není, a v tom si uvědomím, že vpravo po vstupu do vchodu do budovy stála již docela početná skupinka lidí. To, že slovo "početná" se už dalo označit číslem 100, a že ta skupina je velká jak kráva (omlouvám se), to že je naprosto nepřehlédnutelná, opomineme. Tak tedy se přidávám ke "skupince", a čekám do deváté hodiny, a přemýšlím, co se bude dít. "Asi základní info", říkám si.
V 9:00 (přesné, prostě dokonalé) se otevírají dveře kanceláře číslo jedna, ze které vychází vedoucí našeho "Kurzu Celoživotního Vzdělávání (CŽV), nesprávně nazývaného jako ´nulák´". (slova vedoucího kurzu). Dozvídáme se, co bude na programu, a sice převzetí dokumentů, vyplnění dokumentů, dotazy, a můžeme domů. Zní to jako docela rychlá věc co? Tak, a teď to všechno vynásobte asi patnácti papíry, čtyřmi formuláři, kolujícím lepidlem na fotku do indexu, sprostými slovy při špatně vyplněném formuláři, a máte krásné tři až čtyři hodiny strávené pouze papírováním. Nutno však podotknout, že vedoucí kurzu nám to vysvětlil naprosto precizně, stručně, jasně, srozumitelně, tedy jsem někdy nerozuměla těm naprosto absurdním dotazům některých přítomných. Zpátky k tomu kratšímu procesu.
Vedoucí kurzu nám vysvětluje, že máme utvořit řadu, a každý si poté převezmeme od sekretářek obálku. V tu chvíli proběhla reakce rovna smíchání dvou agresivních chemických látek, protože najednou se ten obrovský shluk čítající cca 200 lidí, pokoušel vyrobit útvar podobný řadě. Ve výsledku jsem stála uprostřed "trojřady", vmáčknutá mezi telefonujícího intelektuála a dlouhovlasou slečnu pečlivě poslouchající pokyny, ale nevykonávající je. I tak to někdy chodí. Ona řada byla vytvořena asi tak ve vzdálenosti dvou metrů od kanceláře, když jste se ohlédli, viděli jste klubko mravenců. Ale snažili se, snažili. Ještě že jsem byla vepředu, jinak bych v kanclu trávila čas ještě teď. Při přebírání obálky jsem si všimla, že kancelář má charakter České pošty. Přepážky, čísla klientů, nervózní lidé, ale zato usměvavé paní sekretářky.
Po převzetí obálky se vydávám do místnosti č. 120 dle pokynů vedoucího, který tam už na nás čeká. Jde o klasickou posluchárnu. Tam se dozvídáme, že právě v této místnosti bude probíhat naše výuka. Pravidelně dvakrát týdně. Usedám na místo a otevírám obálku. V tu chvíli mě polil pot, někdo mě praštil lopatou přes hlavu, aby mě zbavil utrpení, a zahrabal do země. (dělám si legraci, prostě více papírů než obvykle - jako bych neměla dost papírování kvůli psaní odvolání, a jakožto budoucí právnička /vidíte? já fakt věřím že to zvládnu a nevyvádějte mě z omylu/ vím, že mě čeká halda papírování). Vytahuji dokumenty, mimo jiné smlouvu o CŽV, předčištěný index určený k vyplnění, formulář s volbou volitelného předmětu (kruté), a další formuláře týkající se vyplňování. Pouštím se do toho, vypisuji předměty, které budu absolvovat, počet kreditů, které mi určí mou úspěšnost, vybírám si volitelný předmět (tedy, povinně volitelný), kterým je psychologie pro právníky (sociologii jsem odjakživa nenáviděla a filozofie je sice ušlechtilá, nicméně jsem se rozhodla pro psychologii), do indexu lepím mou hrůzostrašně vypadající fotku z doby, kdy jsem si lebedila na střední škole, a sedím. A sedím. Sedím hodinu. Sedím hodinu a půl. A víte proč? Proč bych měla stát ve frontě, která stihla "oblepit" celý obvod místnosti, když můžu sedět? A jelikož jednotlivé články fronty musely vedoucímu kurzu předložit ke kontrole všechno, co svým prvním úsilím na právnické fakultě zvládly udělat, fronta se pohybovala pomalu. Moc pomalu. Jakmile fronta vypadala krátká (tedy když už v místnosti zbylo asi 15 účastníků kurzu včetně mě), jsem se zvedla, a šla předat dokumenty ke kontrole vedoucímu. Při předávání slyším větu vyslanou směrem ke mně: "Máte krásné písmo, to se na ten třeťák těším!" Takže, pokud čte článek nějaký "študák" z vyššího ročníku, vysvětlete mi prosím, proč zrovna třeťák? Kvůli nějaké práci? Myslím, že ho ta radost z mého písma přejde, až budu psát esej z politologie (pokud ji tedy uvidí že). To se zblázní náš přednášející nejen z mého písma, ale i z obsahu. Ale já se budu snažit, slibuju.
Tak, dokumenty odevzdané, pochvala s úsměvem a díkem přijata, odcházím domů. Tedy vlastně ne, jakožto "pražský nováček" si dělám procházku po nábřeží, tzv. "Staromáku", a zabrousím si aspoň na chvíli sednout do restaurace pročíst si seznam povinné literatury. Celou záležitost telefonuji mamce, jelikož díky jejímu usilovnému snažení společně s mým taťkou jsem vám mohla popsat můj první den právnické fakultě, leč v administrativním duchu.
Poznámka: Možná si říkáte, proč událost ze září píšu až teď, no jednoduše proto, že jsem se rozhodla psát o svém působení na PRF UK až teď.
Příště popíšu první přednáškové dny.
Andrea
Itulah sedikit Artikel Jsem v nultém ročníku terbaru dari kami
Semoga artikel Jsem v nultém ročníku yang saya posting kali ini, bisa memberi informasi untuk anda semua yang menyukai info ponsel kita. jangan lupa baca juga artikel-artikel lain dari kami.
Terima kasih Anda baru saja membaca Jsem v nultém ročníku
